Filozofie a sociologie politiky 5. Politické myšlení raného

Filozofie a sociologie politiky 5. Politické myšlení raného a východního křesťanství

Podmínky vzniku Sociální rozpory římského císařství Římská správa Zhroucení neřímských polytheistických náboženství a po zbožštění císaře i systému římského Platónovo učení, stoicismus (mravnost)

Ježíš Kristus Pravděpodobně náboženský učitel a reformátor Vystupoval v zájmu nejnižších a chudých Christos = Ha Mašiach (Pomazaný) Původně v sektě esejců (zbožní, Jan Křtitel) s rysy prvotně křesťanských obcí Spory s farizeji (láska k bližnímu x obřady a úkony)

Legalizace Po smrti Krista učedníci, křesťanské obce s hierarchií (presbyteři a diakoni vs. charismatici, později rozhodující biskupové) Pronásledování státní mocí, ale lavinovité šíření Apologeti ve 2. stol. a církevní otcové ve 3. - 5. stol. 313 – legalizace, 325 Nicejský koncil 380 – státní náboženství

Eschatologie Očekávání nastolení „Království nebeského“ Vývoj třech aspektů: etnos, chronos, topos Etnos: spasení pouze Izraele x spasení všech (zejm. od apoštola Pavla, cesta k uznání rovnosti lidí) Chronos: aktuální x dlouhodobá (až za hranicí lidské historie, zkouška víry) Topos: na zemi x na onom světě (přijetí pozemských institucí a smíření se se státem

Vztah ke státu Původně velmi odmítavý a bojovný, zkažený svět ztotožněn s Babylónem (nevěstkou) Již v Novém zákoně i pasáže interpretovatelné jako požadavek koexistence se státem – zatýkání Krista, spor s farizeji o daních, rozmluva s Pilátem Pontským Smířlivější postoj vůči státu je propracovanější v pozdějších evangeliích (Matouš, Lukáš, Jan x Marek) a dalších částech Nového zákona

Láska jako podstata Láska základem všeho, zcela inovativní koncept „Milovati bližního jako sebe sama“ Rovnost lidí před Bohem bez ohledu na majetek, urozenost, postavení atd. „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“ - morální imperativ, ale také individualita a odpovědnost za vlastní činy

Sociální systém Klíčovým atributem práce (dobývání chleba vezdejšího) vlastníma rukama x antická tradice odporu vůči fyzické práci V obcích všichni museli pracovat, obec jim práci musela zajistit a případně je ji naučit, „kdo nechce pracovat, ať nejí“ Odpor vůči bohatství a lásce k penězům, požadavek zřeknutí se majetku ve prospěch všech První křesťanské obce – primitivní komunismus

Raně křesťanské hereze Vznikají obvykle na východních římských územích, šíří se často mezi barbary jako forma křesťanství nebo na Východě Nutí církev formulovat přesná dogmata Obvykle tvrdě potlačovány Dualistické systémy: dobro x zlo

Gnosticismus Vliv perské a babylónské mytologie Odklon od rozumového poznání k mysticismu Tma, zlo a svět vznikají oddělením duchů od Boha, duch je i Kristus, vstoupil do Ježíše a zvěstoval cestu překonání tmy, zbavení se hmoty a návratu ke světlu Nepřijatelné: protiklad ducha (dobra) a hmoty (zla), odklon od světského snažení a života, rozpor s genesis, Kristus nelidský

Manicheismus Od 3. stol., reakce nižších vrstev na odklon od ideálů prvotní církve Inspirace perským zoroastrismem, Máni považován za proroka Vyvolení (zřeknutí se světa, mnišský život) x Nedokonalí (světský život, ale v askezi, např. nevykonávání veřejných funkcí, pokud chtěli znovuzrození jako Vyvolení) Nepřijatelné: Bůh a ďábel metafizicky rovni (ale Bůh morálně silnější), odklon od světa, neodpovědnost za vlastní činy

Ariánství Alexandrijský presbyter Arios (cca 260 – 336) Nejrozšířenější z herezí, často mezi barbary Nerovnost třech osob Trojice, Otec starší a jiné podstaty, Syn z „nejsoucna“ (doby, kdy ještě nebyl), Kristus nebyl Bůh, ale člověk, byť heros, takže jeho oběť nepřináší spásu Nepřijatelné: pouze lidská podstata Krista, takže není třeba vést dobrý život jeho jménem Zavrženo Nicejským koncilem

Filioque Marcel Ankýrský, spor o podstatu Trojice Duch Svatý vychází z otce I ZE SYNA (et filio = filioque) Zpochybnění úlohy Otce jako počátku Trojice a Ducha jako osoby Zásluhou sněmu v Toledu 447 rozšířeno do církevních dokumentů, přejato Karlem Velikým Papeži napřed odmítají, ale později přijímají z antiřeckých motivů do oficiálního učení (papež rozhoduje o věrouce) – rozpory V x Z

Pelagiánství Pelagius (360 - 418) – mnich v Británii Snaha získat lidi pro mravnost a čestný život (omlouvají se slabostí své přirozenosti) zdůrazňováním svobody vůle Hřích není dědičný, každý člověk dokáže dosáhnout spásy, pokud koná dobro, pak získá i milost Boží Nepřijatelné: milost za zásluhy, spása jen skutky

Nestoriánství Nestorios (po 381 – cca 451), cařihradský patriarcha Antiochijská škola (vč. Nestoria, aristotelismus, realismus) x Alexandrijská škola (Kyrill, platónismus, idealismus) Odděluje Kristovu lidskou a božskou povahu, Panna Marie není Bohorodička, oběť Krista tedy nevykupuje, nepřijatelné pro katolictví 431 – zavrženo efezským koncilem, později pod ochranou muslimů, mise na Dálný Východ (Indie) Církev nestoriánská existuje dodnes, od 1933 ústředí v exilu v USA

Monofysitismus Z Alexandrijské školy, spojení obou přirozeností Krista v jednu Nepřijatelné: Kristus vtělený logos, tedy nikoli Bohočlověk, vykoupení tedy nemožné, protože Bůh nemůže trpět a Kristovo utrpení jen přízračné, neúčastní se ho ta přirozenost, která potřebuje vykoupení 451 zavrženo Chalkedónským koncilem, ale velmi populární na Východě jako symbol odporu proti Byzanci

Ikonoklasmus Obrazoborectví, byzantská hereze Ikony v Byzanci velmi uctívané Otázka, zda obraz dokáže otevřít cestu k Bohu, opírají se o judaismus (zákaz zobrazení Boha – modlářství), zřejmě i pod vlivem islámu Proti ikonoklasmu ikonodulové (Jan z Damašku): ikona je symbolické zobrazení mimozemské skutečnosti, mohou zobrazit lidské období Krista (pokud to popřeme, dostáváme se do monofysitismu) Zavrženo 787 Nicejským sněmem (poslední celokřesťanský sněm)

Byzantská říše 395 – rozdělení Římské říše 476 – zánik západořímské říše Justinián I. (482 – 565): obnova velké části území, kulturní rozkvět, kodifikace římského práva Mandát císaře z Boží milosti Nájezdy Avarů, Slovanů, Bulharů, Vikingů 540 – 630/31 válka s Persií, 633 muslimská expanze, ztráta rozsáhlých území 4.-9. stol. stabilizace, přetvoření ve středověký stát, 9.-11. stol. vrchol, 12.-15. stol úpadek

Společnost, náboženství, císař Kontinuita s římskými institucemi a jejich úspěšné zjednodušení Relativně prostupné sociální rozvrstvení Císař sdružuje světskou i náboženskou autoritu, dosazuje patriarchu, svolává sněmy atd., ale většinou musí patriarchu respektovat, obvykle soulad mezi císařem a církví Značná závislost císaře na armádě Císař je zákonodárce, ale právu podléhá Náměstek Kristův, nárok na titul univerzálního křesťanského panovníka

Rozpory V a Z církve Z původní církve rovnoprávných biskupství získává rozhodující pozici Řím Filioque Kromě jiného mizí v 5. stol. vzájemná znalost řečtiny a latiny 1054 – velké schisma, původně považované za dočasné, ale definitivní rozchod 1204 Z církev se orientuje na svět vezdejší, z církve se stává stát, V zůstává u transcendentna, nemá zásadní rozpory se státem, snaží ve stát učinit součástí cirkve

Pravoslaví 822 – vznik Kyjevské Rusi, 988 přijetí křesťanství velkoknížetem Vladimírem, sblížení s Byzancí Kyjevská, Novgorodská a Moskevská Rus, Zlatá Horda 14. a 15. stol. osamostatnění od Tatarů, sjednocování Moskvou, car přejímá tradici byzantských císařů, Moskva „třetím Římem“